Klub 231
≡ Menu

Závěr

Existence Klubu 231 se stala jedním ze symbolů roku 1968. Ve své práci jsem se snažil poukázat na absurdnost propagandy, která byla proti K 231 vedena. Samozřejmě že mezi členy K 231 většinou nebyli z pochopitelných důvodů žádní příznivci komunistického režimu. Na okresních schůzích klubu vzhledem k naprosté svobodě projevu někdy zaznívaly i velmi radikální názory, ale z analýzy pramenů je zřejmé, že K 231 naopak působil jako retardační prvek, který mohl pomoci uskutečnění rehabilitací klidnou a legální cestou.

I názory historiků na činnost klubu se různí a jsou často dosti rozporné. Ve studii Osm měsíců pražského jara, kterou kolektiv historiků vytvářel ještě v osmdesátých letech a která poprvé vyšla v roce 1988 v samizdatu, je K 231 po přijetí zákona o rehabilitaci v červnu 1968 nejprve charakterizován jako „extrémní hlučná protisocialistická pravice“ a „dosti vyhraněná antikomunistická skupina, která si vytvořila nepřímé vazby k redakci časopisu Student.“1) Na jiném místě knihy ale autoři zase naopak tato tvrzení vyvrací a uvádí, že

„vedoucí činitelé organizace K 231 - po jednání s představiteli ÚV KSČ a po přijetí zákona o rehabilitacích koncem června 1968 - fakticky rezignovali na jakékoli politické aspirace a svoji činnost omezili v podstatě na sledování a ¸kontrolu‘ průběhu a výsledku rehabilitací.“2)

Určitá polemika o smyslu roku 1968 proběhla i na stránkách časopisu Soudobé dějiny v roce 1993. Historik Jan Měchýř zde vystoupil proti některým „legendám a zneužitým tradicím“ a za jednu z nich označil i K 231. Podle jeho názoru

„podobně jako komunisté i ti, kteří zakládali a obnovovali různé organizace, činili tak zejména z potřeby seberealizace - osudy státu, společnosti, lidí, byly jim jen vývěsním štítem.“3)

S Měchýřovými názory v Soudobých dějinách polemizovali např. Antonín Benčík, Václav Kural, Josef Belda nebo Jiří Vančura, který takové hodnocení K 231 označil za „křivdu“.4)

Zřejmě nejbližší skutečnosti je hodnocení činnosti K 231 od Karla Kaplana. Podle Kaplana byly sice v K 231 různé proudy, včetně proudu velmi kritického až opozičního, ale přesto měl klub schopnost působit tak, aby

„oprávněná nespokojenost nejvíce režimem postižených osob byla překonána mírnou, legální cestou a nepřerostla v masové volání po odplatě a pomstě. Měl tedy možnost tlumit odpor obětí nezákonností vůči režimu a alespoň u části získat důvěru v politické přeměny.“5)

Tento názor má i oporu ve faktech. Vedení K 231 při vytváření klubu postupovalo přísně legální cestou, všechny kroky byly konzultovány s úředními místy, byly splněny všechny požadavky na doplnění a změnu stanov klubu a jednání probíhala velmi korektně, po žádosti vlády byl odvolán připravovaný celostátní sjezd, vedení K 231 se rozhodlo nezveřejňovat některá příliš drastická svědectví, aby zbytečně nejitřilo veřejnost, ve všech oficiálních dokumentech se K 231 hlásil k demokratizační politice KSČ. Představitelé klubu také několikrát osobně vyjádřili podporu předním stranickým představitelům, během napjaté situace v létě po zveřejnění varšavského dopisu K 231 přistoupil na požadavky vlády a v podstatě částečně omezil svoji činnost na sociální a dokumentační.

Z těchto faktů je zřejmé, že K 231 skutečně působil spíše k uklidnění situace, i když v jeho řadách byli lidé, kteří po věznění v Leopoldově, Mírově nebo v jáchymovských dolech samozřejmě neměli příliš kladný vztah ke komunistické straně a vládě.