Klub 231

III. Polemika v tisku

Od konce května 1968 se na stránkách Rudého práva rozjela čtrnáctidenní diskreditační kampaň proti Klubu 231. Kampaň s využitím pro normální občany nedostupných materiálů ze soudních spisů z padesátých let směřovala zejména ke zpochybnění kredibility předních představitelů K 231. Ti byli označeni za právem odsouzené protistátní živly. „Poctiví členové“ K 231 byli na stránkách Rudého práva „dobře míněnými radami“ nabádáni, aby se nenechali ovlivňovat protisocialistickými elementy v ústředí klubu.

Klub 231 na rozdíl od KSČ nevlastnil žádný tiskový orgán, a proto byl ve zřejmé nevýhodě. I přesto se snažil na kampaň aktivně reagovat různými prohlášeními a svoláním několika tiskových konferencí, kde se snažil objasnit svoje stanoviska. Mohl přitom pouze spoléhat na novináře, že tato stanoviska budou zveřejněna. V Rudém právu samozřejmě zveřejněna nebyla, ale na obranu K 231 se postavily deníky Práce, Svobodné slovo, Lidová demokracie a časopisy Literární listy a Student. K 231 také připravil výzvu k dělnickým výborům na obranu svobody tisku, dalšímu fenoménu roku 1968, aby podpořily jeho snahu o nezávislé a pravdivé informování veřejnosti o činnosti klubu.1)

Od vzniku K 231 do konce května se zprávy o něm v novinách objevovaly pouze sporadicky. O vzniku klubu a o shromáždění na Slovanském ostrově 31. března 1968 stručně informovaly všechny deníky. Tehdy dokonce i Rudé právo v krátké poznámce přivítalo vznik klubu jako „nový jev, který se chce podílet na střežení demokratických svobod“.2) 28. dubna 1968 Rudé právo informovalo i o vzniku východočeské pobočky klubu, jinak se v něm ale až do konce května články o činnosti klubu nevyskytovaly.3)

V deníku Mladá fronta byl 2. dubna 1968 otištěn dopis politickým vězňům od Eduarda Goldstückera, který byl čten na úvodním shromáždění K 231 na Slovanském ostrově. 20. dubna byla potom v tomto deníku otištěna odpověď předsedy klubu Karla Nigrína.4) Mladá fronta a Svobodné slovo 6. května 1968 informovaly o krajském setkání severomoravské pobočky klubu v Ostravě.5) Lidová demokracie a časopis Student přinesly informaci o koncertu Karla Gotta ve prospěch K 231, který se konal 13. května 1968 ve velkém sále Městské lidové knihovny.6)

O chystaném celostátním sjezdu K 231 informovala Lidová demokracie.7) Informaci o zrušení sjezdu předal klub ČTK i televizi, ale nakonec ji uveřejnilo 21. května 1968 pouze Svobodné slovo.8) Ve Svobodném slově vyšel v květnu také velmi kladný článek o činnosti klubu a v Lidové demokracii rozhovor s Radovanem Procházkou, členem informační komise klubu, který čtenáře informoval o rozvoji činnosti K 231 - klub má pobočky v 29 okresech Čech a Moravy a počítá se 40 000 a více členy.9) To je v podstatě kompletní přehled článků týkajících se klubu v dubnu a na počátku května v hlavních denících. V tomto období se v tisku (včetně Rudého práva) neobjevil žádný kritický hlas k činnosti K 231.

Větší rozruch vzbudilo televizní vystoupení Oty Rambouska z dokumentační komise K 231 v pořadu Zvědavá kamera, ve kterém byli bývalí političtí vězni konfrontováni s dozorci ve věznici v Mírově. Pořad byl natáčen 1. dubna a vysílal se 26. dubna 1968. Divákům v paměti asi nejvíce utkvěla právě konfrontace bývalého vězně Rambouska s kpt. Smrčkou, který se neustále hájil slovy: „Rambousek, my jsme museli, to bylo nařízení shora...“. Tento pořad měl i velmi příznívý ohlas v tisku, např. Večerní Praha ho velmi ocenila jako příspěvek k odsouzení starých metod.10) Sám Rambousek ještě o pořadu napsal článek, který vyšel v Práci 4. května 1968.11)

Rambousek se tak dostal do středu pozornosti a stal se později hlavním terčem kampaně Rudého práva. Jak si později stěžoval,

s překvapením jsem zjistil, že po televizní relaci z věznice Mírov se ministerstvo vnitra nevrhlo na prošetření spisů a činů příslušníků svého resortu, jak by každý z nás očekával, ale naopak na dokazování zločinné činnosti nás, bývalých vězňů, jmenovitě moji.12)

Případ „Mírov“ dosáhl skutečně velkého ohlasu a měl pak dohru ještě za normalizace. 1. srpna 1969 informoval deník Práce, že bylo uzavřeno šetření inspekce ve věznici Mírov s tím, že porušování pravidel bylo pouze ojedinělé a rozhodně nebylo svévolné. Rambouskova stížnost byla podána naprosto „záměrně a tendenčně“.13) Československá televize v roce 1970 natočila nový pořad o věznici Mírov, jak o tom 14. října 1970 informovala v článku pod názvem „Záslužný čin Československé televize“ Večerní Praha. Pořad uvedl na „správnou míru“ obvinění vznesená v dubnu 1968, ukázal

politické příčiny, souvislosti a i případné následky, kterých by se bylo dosáhlo, kdyby se - podle přání K 231 - dostali na svobodu skuteční zločinci.14)

V souvislosti s v předchozí kapitole popsaným obratem postoje vedení KSČ k činnosti klubu se od konce května rozběhla na stránkách Rudého práva diskreditační kampaň. Začala poměrně nenápadně. Už 19. května 1968 se v Rudém právu objevil článek Josefa Smrkovského, ve kterém autor psal o

formování sil, jež jednostranným zdůrazňováním deformací, krutostí a omylů ... si připravují půdu k pozdějšímu nástupu nesocialistických elementů“ a které usilují o „vytvoření protikomunistické a protisocialistické opozice“.15)

Klub 231 si tento článek vztáhl na sebe a reagoval na něj dopisem Josefu Smrkovskému, ve kterém protestoval proti jeho vyjádření a zároveň vyslovil plnou podporu obrodnému procesu. Stejně tak se vedení klubu v dopise ohradilo i proti vyjádření Bohumila Šimona, který na stranickém aktivu 16. května v ČKD hovořil o K 231, jako o „potenciálně nejsilnějším nepříteli KSČ“.16)

Přímý útok na K 231 byl odstartován v Rudém právu 28. května 1968, tedy den před zahájením květnového pléna ÚV KSČ, článkem „Kdo to chce mluvit jménem politických vězňů?“.17) Autor J. Ambrož si jako terč svého útoku vybral Otu Rambouska, který se v předchozích měsících „zviditelnil“ v popisované „kauze Mírov“. V článku velmi zasvěceně, zjevně s využitím jinak nedostupných dokumentů z Rambouskova soudního spisu, popisuje jeho „protistátní“ činnost na konci 40. let. Rambousek po únorovém převratu odešel do exilu do Německa, kde se stal agentem-chodcem a několikrát ve službách americké CIC a československého exilu přešel československé hranice. V listopadu 1949 byl jedním ze svých spolupracovníků udán a zadržen československou Bezpečností. Po tvrdých výsleších byl v soudním procesu navržen na trest smrti, ale vzhledem ke své účasti v protinacistickém odboji byl nakonec odsouzen „pouze“ na doživotí. V roce 1955 mu byl trest zmírněn na 25 let a v roce 1964 byl podmínečně propuštěn. Právě tohoto člověka si redaktor Rudého práva vybral jako poměrně lehký terč, protože za popisované skutky by Rambousek zřejmě nebyl rehabilitován ani v režimu „demokratického socialismu“. V článku se ptá:

Kdo to tu mluví jménem politických vězňů? Těch skutečných, kteří nezradili tuto zemi, nedali se naverbovat k nepřátelské činnosti proti ní, kteří se však stali obětmi zvůle?“.

Kampaň Rudého práva pokračovala 1. června 1968 článkem „Kdo má očistit jejich řady?“ s podtitulem „Znepokojivý hlas ke složení K 231“.18) Autor skrytý pod značkou -mý- nejprve cituje prohlášení Eduarda Goldstückera na Tribuně aktualit v Ostravě, že sice velmi oceňuje vedení klubu jako zodpovědné lidi, ale celá organizace se podle něj skládá z velmi různorodých politických vězňů. Za ty se prý pokládají i „bývalí nacističtí a esesáčtí generálové, ministři tzv. Slovenského štátu, úředníci protektorátu apod.“. Autor článku poté uvádí anonymní prohlášení „poctivých členů K 231“. V tomto prohlášení „poctiví členové“ sdělují, že

do našich řad se vetřeli i lidé, kteří si rehabilitaci nezaslouží. Patří mezi ně kolaboranti z doby okupace, zloději, vrahové, kteří byli a dosud jsou nepřáteli našeho národa. ... Živly podobného druhu se dostaly i do vedení

a od těchto se „poctiví členové“ distancují. Autor -mý- článek uzavírá „vyjádřením naděje“, že rehabilitační zákon „oddělí zrno od plev.“ Rudé právo tak použilo starou taktiku k vyvolání rozkolu mezi členy klubu.

Ve stejném duchu je i „Otevřený dopis tajemníkovi Klubu 231 v jižních Čechách“ od redaktora A. Černého otištěný v Rudém právu 3. června 1968.19) Tajemník K 231 v jižních Čechách J. Šrom byl podle článku odsouzen v letech 1944, 1948 a 1950 za šmelinu, poté uprchl do Rakouska, kde se dal do služeb CIC. Jak autor uvádí, za politického vězně se nemůže považovat člověk, který „se dopustil šmeliny a zrady“.

Na náhle odstartovanou kampaň se vedení K 231 snažilo aktivně reagovat. Pro účastníky květnového pléna ÚV KSČ byl vypracován již zmiňovaný dopis vysvětlující postoje klubu. Po útoku Rudého práva na Otu Rambouska vypracoval PÚV K 231 výzvu všem československým novinářům, ve které upozorňuje, že vynucená přiznání a zkreslené důkazy jsou používány k osočování bývalých politických vězňů. Ve výzvě se dále uvádí:

K polopravdám z protokolů obžalob a rozsudků - které včerejší a dnešní napadení mnohdy ani nedostali do ruky - se připojilo vědomé zamlčení skutečností tak závažných, jako kalvárie jejich tolikrát marného úsilí o obnovu trestního řízení.

Jak dále K 231 upozorňuje, vyšetřovací materiály přišly vhod k útoku na občany, kteří se nemohou bránit. Vedení klubu proto apeluje na stavovskou čest všech novinářů, zda tyto materiály využijí. Tuto výzvu zveřejnil pouze deník Práce na nepříliš výrazném místě 2. června 1968.20) Ve stejném deníku redakce odpovídá v článku „Proč Rudé právo a ne Práce?“ na dotaz čtenáře, který se ptá, proč redakce Práce také nepřinesla informace o minulosti Oty Rambouska, když ten v těchto novinách publikoval článek o poměrech ve věznici Mírov. Redakce odpovídá, že informovat o událostech z padesátých let považuje za povinnost a o minulosti Rambouska neinformovala proto, že soudní spisy nejsou běžně dostupné.21)

Útoku na Rambouska se věnovaly časopisy Student a Literární listy. Milan Misárek ve Studentu 12. června 1968 poukazuje na fakt, že redaktor Ambrož z Rudého práva osočuje Rambouska, aniž by vyčkal rozhodnutí rehabilitační komise. Upozorňuje také na „serióznost“ materiálů z padesátých let, která je „snad dost známa“. Případnou revizi Rambouskova případu komplikuje také skutečnost, že Rambouskovi nejsou dostupné materiály o něm. „A tyto materiály měl u sebe nezákonně - redaktor Rudého práva“, uzavírá autor článku.22) Stejné číslo Studentu se věnuje také dopisu „poctivých členů K 231“ otištěném v Rudém právu 1. června. Jak Student poznamenává,

zřejmě i Rudé právo je v situaci, jež je nutí, aby tisklo anonymy. A jestli jsou poctiví? - To nechť posoudí StB jež je k tomu povolána a erudována.23)

Petr Chudožilov v Literárních listech 6. června 1968 v článku „Komu vadí K 231“ píše. že po přečtění Ambrožova článku měl velmi intenzivní pocit, že „nejde o Rambouska, nýbrž o pokus zdiskreditovat K 231.24)

Jako další aktivní mediální opatření uspořádal Klub 231 3. června 1968 tiskovou konferenci, které se zúčastnili novináři všech hlavních deníků. Na konferenci klub informoval o své činnosti i o tom, že dokumentační oddělení klubu spolupracuje s ministerstvem vnitra. Jako důkaz informační otevřenosti uvedli představitelé klubu magnetofonové pásky ze všech jednání PÚV K 231, které jsou k dispozici všem novinářům. Na konferenci bylo dále zveřejněno zásadní prohlášení klubu nazvané „Demokracie a socialismus se podmiňují“. O tiskové konferenci informovaly stručně všechny deníky, ale plný text prohlášení otisklo pouze Svobodné slovo.25) V prohlášení K 231 odmítá jakékoli náznaky nedůvěry, vyvrací podezření, že hodlá založit opoziční politickou stranu a za své jediné cíle prohlašuje „očištění starých křivd, návrat mezi právoplatné občany a demokratizaci našeho veřejného života.“ K 231 se hlásí k obrodnému procesu a jak upozorňuje, „nikdy jsme k sobě neřadili Bacílka a Smrkovského, Urválka a Pavla, Kopeckého a Dubčeka.

Ani tyto aktivní kroky K 231 nezastavily pokračující kampaň v Rudém právu. 5. června 1968 zde vyšla „Úvaha o slovech a pochybnostech“, která polemicky reagovala na předchozí prohlášení K 231. Rudé právo uvádí, že se pouze snaží „pomoci“ oddělit ty „vůči nimž ani dnes nebude důvod cokoli revidovat“ od skutečných politických vězňů.26) 6. června 1968 otisklo Rudé právo zprávu ČTK, ve které tajemník ministra vnitra Dubský dementuje informaci z tiskové konference klubu o jeho spolupráci s ministerstvem vnitra.27) Na tuto zprávu ČTK okamžitě reagoval i K 231 vlastním prohlášením, které zveřejnily deníky Svobodné slovo a Lidová demokracie, Rudé právo jej ignorovalo.28) V prohlášení se sděluje, že dokumentační materiály klubu byly předány dr. Rezkovi z ministerstva vnitra na jeho vlastní žádost a přítomnost pracovníků ministerstva vnitra v sídle klubu je zachycena i na snímcích Armádní televize Praha. Tím se kolotoč dementi ještě nezastavil, protože na toto prohlášení K 231 odpovědělo ministerstvo vnitra dalším dementi - dr. Rezek prý nedostal žádný příkaz k spolupráci s K 231 a jeho přítomnost v sídle klubu byla „zcela náhodná“.29)

Kampaň Rudého práva dále pokračovala 8. června 1968 otištěním „otevřeného dopisu bývalého vězně z Buchenwaldu Klubu 231“.30) Bývalý vězeň Ota Tauber v něm nejprve vítá snahu o rehabilitaci nevinně odsouzených, ale zároveň si klade otázku nad minulostí některých vedoucích představitelů K 231, zejména Rambouska a Šroma, o kterých informovalo Rudé právo. Proto klubu „doporučuje“ postavit do čela lidi o kterých je nesporné, že byli vězněni neprávem. Lidé jako Rambousek a Šrom nepatří podle něj do klubu, který si dal do vínku tak vznešené ideály. V opačném případě by se podle něj mohlo „ustavit tolik klubů, kolik má náš trestní řád paragrafů.

Na tento jakoby „dobře míněný“ dopis, který pouze „doporučuje“, vypracoval předseda K 231 Karel Nigrin 9. června 1968 odpověď, která byla předána tisku. Nebyla však v žádném deníku uveřejněna. V odpovědi polemizuje s Taubrovým názorem, že do čela klubu by se měli postavit pouze „nesporně neprávem odsouzení lidé“. Tuto „dobrou radu“ nelze použít, protože o tom, zda byl někdo odsouzen právem či neprávem, rozhodne pouze soud. Nigrin připomíná, že podle materiálů z padesátých let se za velezrádce dá označit např. i prof. Goldstücker nebo Josef Smrkovský. Vrací se také ke kampani vedené proti klubu:

Rudé právo se vrhlo na Rambouska a očišťuje naše řady. Dokonce místopředsedkyně NS, poslankyně s. Míková tlumočí televizí dezorientovaný hlas: ¸Rambousek nesmí být rehabilitován‘, ačkoli rozhodnutí o tom přísluší pouze soudu. Ministerstvo vnitra zapřelo spolupráci s námi, jako s nežádoucími svědky a uzavřelo si cestu k prověření svých příslušníků. Je to jakési tragické nedorozumění, Ohrožujeme touto prací komunisty či socialismus?....Chovám podezření, že očistná kampaň, která se snesla na náš klub, není vyvolána snahou nám pomoci.31)

Poslední částí čtrnáctidenní kampaně Rudého práva byl článek „Proč nedůvěra?“ z 11. června 1968.32) Autor L. Pacovský postupuje opět podle staré taktiky, nejprve uvádí příklad několika členů K 231, kteří byli podle něj odsouzeni právem za špionáž nebo šmelinu a poté cituje výrok jednoho skutečně neprávem odsouzeného vězně: „do K 231 se snaží dostat osoby trestané za zcela jiné delikty, které tedy nepatří do našich řad.

Za součást kampaně se dá ještě pokládat i článek Jaroslava Práška „K 231 z jedné i druhé strany“ v časopise Reportér 12. června 1968.33) Autor ironizuje názor tajemníka klubu Jaroslava Brodského, že by všechny rozsudky měly být zákonem prohlášeny za neplatné:

Napadá mě, že realizace názoru pana Brodského by vytvořila základnu k tomu, aby nás země, které financovaly tehdejší akce proti Československu, požádaly o náhradu investic zmařených činností bezpečnosti.

Dále v článku uvádí čtyři přesně zdokumentované případy údajných členů K 231, kteří se dopustili vražd nebo teroristických útoků a vrhají tak stín na celý K 231. Dokumenty k uváděným příkladům byly redaktoru Práškovi zřejmě „někým“ pečlivě připraveny. Na tento článek odpověděl tajemník K 231 Brodský v Reportéru 26. června 1968.34) Uvedl, že jeden z lidí zmíněných v Práškově článku není členem K 231 a u ostatních nemá K 231 možnost prověřit je vzhledem k tomu, že stále nemá schváleny stanovy a může vyvíjet pouze přípravnou činnost. Jako protiargument uvedl také fakt, že v řadách KSČ také dále působí lidé jako dozorci Smrčka nebo Mácha. Nikomu by se také asi nelíbilo, kdyby činnost KSČ byla charakterizována životopisy těchto lidí nebo Urválka, Novotného apod. Povšiml si i faktu, že obvinění uváděná v článku jsou „obsáhlá a ucelená“ a klade si tedy otázku, „z jakého pramene čerpal J. Prášek?

V polovině června kampaň proti K 231 skončila a Rudé právo o K 231 informovalo už jen pouze v souvislosti se schválením rehabilitačního zákona a poté po zániku klubu v září 1968. Konec kampaně souvisel zřejmě s blížícím se projednáváním rehabilitačního zákona v Národním shromáždění. Vedení KSČ očekávalo, že po schválení tohoto zákona činnost K 231 zanikne nebo se alespoň výrazně utlumí. Celá kampaň byla v souladu s představami předsednictva ÚV KSČ zmíněnými v minulé kapitole, „trochu rozložit K 231“ a snažit se péči o rehabilitované přesunout spíše na SPB, čímž by K 231 ztratil smysl.

Ke kampani se v průběhu druhé poloviny června a v červenci vrátily ještě ostatní listy. 19. června 1968 ve Studentu Vilém Hejl (člen PÚV K 231) v článku „Co chce a co nechce K 231“ uvedl příklad některých útoků, např. že činnost K 231 inspirovala 50 případů násilností, nebo že aktivita K 231 přivábila do republiky 400 západních zpravodajských důstojníků. Jak uvádí, kampaň byla zahájena brzy po televizní konfrontaci Rambousek-Smrčka a od

všeobecných zaklínadel proti nesocialistickým živlům brzy přešla ke konkrétním údajům ... obtíže s nimiž K 231 dosahoval uveřejnění alespoň základních programových materiálů byly sotva náhodné.

Jako jedno z vysvětlení kampaně Hejl pokládá strach z činnosti dokumentační komise K 231, kterou vede právě Rambousek. Jak Hejl dodává,

kdyby se podařilo K 231 zdiskreditovat, popřípadě materializovat duchy dosud zarytě anonymních ¸poctivých členů K 231‘ a nechat je založit nějaký dezorientující vzdoroklub, přestali by patrně bývalí vězňové odevzdávat klubu svědectví a leckdo by se zbavil noční můry.35)

Student si také povšiml organizovanosti celé kampaně. Jako příklad uvádí „perfektní kádrový posudek“ Oty Rambouska, který OV KSČ Prahy 9 nechalo otisknout v závodním časopise podniku Avia Dimitrovec č. 20. V Dimitrovci se píše, že tyto informace „budou v krátké době zveřejněny i v jiných publikačních prostředcích“. Student se ptá, „kdo je zveřejní a proč? A jak o tom OV KSČ Prahy 9 ví?36)

V Literárních listech se ke kampani vrátili 27. června 1968. Byl to opět Vilém Hejl s článkem „Znovu v podezření“, ve kterém znovu uvažuje nad pozadím celé kampaně. Jak v závěru článku uvádí, K 231

může být ignorován úřady i tiskem, může být potlačován a může být také likvidován. Potom ovšem zmizí víc než jenom jedna z organizací vzniklých během národního jara 1968. Osud K 231 se stal osudem československé demokracie.37)

Ve stejném čísle Literárních listů Alexander Kliment v článku „Kdo komu trhá nohu“ uvádí na pravou míru zkreslený výrok tajemníka K 231 Jaroslava Brodského. Jaroslav Brodský měl údajně na několika setkáních K 231 prohlásit: „Každého dobrého komunistu je třeba chytit za nožičky a utrhnout mu je.“ Tento výrok je citován i ve „svodce“ o činnosti K 231, která byla předložena účastníkům květnového pléna ÚV KSČ. Z té byl převzat i do pozdějších zpráv StB o klubu a začal žít svým vlastním životem. Tajemník ÚV KSČ Alois Indra ho citoval na několika stranických aktivech, např. 5. června 1968 v Gottwaldově. Ještě o 20 let později stejný výrok ve svých pamětech cituje Vasil Biľak a v Rudém právu 21. května 1988 Jaroslav Kojzar v článku „Stahovat kůži za živa - K 231“.38)

Ve skutečnosti byl smysl výroku úplně jiný, jak se Kliment přesvědčil při návštěvě sídla klubu, kde mu byly přehrány pásky ze schůzí K 231 v Litoměřicích 3. května a v Praze 23. dubna 1968. Brodský na těchto schůzích mluvil o době svého věznění v padesátých letech a v Praze prohlásil:

Rozlišoval jsem rovněž [v padesátých letech ve vězení] komunisty na dva typy, tomu dobrému utrhnout nohu a toho špatného s ní utlouct. A to se nám tak tehdy zdálo ... Myslím, že současně ale, protože dnes v roce 1968, protože jsem si nikdy nepřestal vážit lidí statečných, byli pro mne vzorem, ať byli z kteréhokoli tábora, je lépe v roce 1968, těm statečným mládencům, jako je Dubček, Smrkovský a ostatní, že jim upřímně fandím, jim komunistům, a že jim držím všechny palce i u nohou, aby vyhráli a aby se jim nic špatného nestalo. Víte, my musíme v sobě korigovat některá stanoviska z minulých let.

Kliment v článku cituje kompletní Brodského výrok a dokazuje tak, že Alois Indra ho

vytrhl ze souvislosti, tendenčně vztáhl na současnost a hrubě překroutil v brutální požadavek fyzického teroru ... oklamal tak veřejnost a zkreslením faktu v působivou nepravdivou propagandu se pokusil zdiskreditovat nejenom autora výroku, nýbrž i společenství bývalých věznů.

Na otázku „proč?“ si Kliment sám odpovídá:

Je možné, že tajemník Alois Indra se sám stal obětí špatné informace. Že dostal k dispozici ¸materiál‘ patřičně upravený, stylizovaný a kusý ... V aparátu ÚV KSČ se tomu říká ¸svodný materiál‘ nebo ¸svodky‘.39)

Z této Klimentovy poznámky je zřejmé, že materiál o K 231 pro květnové plénum se i přes označení „Tajný!“ dostal mezi novináře. Svědčí o tom i poznámka v Literárních listech 4. července 1968, kde známý Dalimil v komentáři „Chyba?“ píše o

nově zřízeném oddělení na sekretariátu ÚV KSČ, kde včerejšími metodami fabrikují příslušníci stále nerozpuštěné StB obvinění a hříchy proti některým členům K 231.40)

Tím má zjevně na mysli Útvar svodných informací, plánu a řízení (v roce 1968 XV. oddělení sekretariátu ÚV KSČ), který „Informaci o některých poznatcích v činnosti K 231“ vypracoval. Tolik tedy k historii výroku o „trhání nožiček“, sám Brodský ve svých pamětech uvádí, že na Indru podal žalobu pro urážku na cti.41)

Kromě Studenta a Literárních listů se ke kampani vrátily i Svobodné slovo a Práce. Práce 13. července 1968 článkem, který se zabýval přístupem k soudním spisům a informoval, že Rambousek marně žádá o nahlédnutí do svých spisů.42) Svobodné slovo 4. července 1968 článkem „Zaženeme vězně do emigrace?“ od E. Škalouda, který analyzoval celou kampaň. Jak uvádí, krátce po vzniku byl K 231 „vývozním artiklem a vyhledávaným spolupracovníkem státních institucí usilujících o identifikaci strůjců nezákonností.“ Poté se ale stal terčem kampaně, při které byly reprodukovány soudní spisy, jejichž studium je ale podle soudního řádu umožněno pouze zůčastněným stranám, příp. státním orgánům. Použitím těchto materiálů tak mohlo dojít k porušení zákona. Autor článku varuje, aby negativní tendence proti členům K 231 nevedly až k jejich zahánění do emigrace.43)

© 1999 Vojtěch Šír
sir.vojtechseznam.cz


Druhá světová válka
World War 2 Color Photo